Státní maturity – logistický oříšek pro Jamese Bonda

     Státní maturity se řeší už celé roky. Jedni je chválí, druzí kritizují. Obávám se, že v mnohaleté debatě a sporech se ztrácí podstata této zkoušky. V poslední době se zdá, že její hlavní důležitost se jeví v utajení a způsobu, jakým se zadání „zkoušek z dospělosti“ dostane ke studentům.

     Rozvézt autem, nebo poslíčky, využít elektronickou poštu? Nebo ještě nějaký jiný způsob? Který je levnější a který dražší? Hned s návrhy se objevila varování expertů i „expertů“: A co když to někdo vynese? Co když se někomu podaří rychle téma zkopírovat, zpracovat a přes dnes dokonalé mobily doručit opisujícímu studentovi do lavice? A tak nějak podvědomě tuším, že stejně se za těmi všemi řečmi skrývá „hra o peníze“.

     Ve zmatcích, které připomínají spíše logistický úkol pro Jamese Bonda, jak dopravit z Moskvy do Londýna diamant, či šifrovaný kód k odemčení sejfu Světové banky, zaniká to podstatné – pravý smysl maturity.

     Nejsou to jen pravopisné chyby, jen správně spočítaná zadání, správné letopočty a statistiky, které zkoušení začlení do svých prací. Maturita, ta písemná i ta ústní je (zatím) první velkou profesní zkouškou mladého člověka. I přes všechnu objektivitu nemůže pokaždé zcela objektivně zachytit skutečné znalosti, schopnosti a profil studenta. Někdo trémovější s jinak analytickým myšlením u maturity propadne, zatímco bifloun uspěje. Je to podobné, jako že není jednička jako jednička. Jeden kantor je přísnější, jiný klade důraz na jiná hlediska. Koneckonců, i učitel je jen člověk.

     Desítky let také platí, že jedna škola je na své žáky přísnější, jiná benevolentnější. Pamatuji, že na absolventy některých středních škol se hledělo při přijímačkách na vysokou jako na premianty, jiné školy měly pověst horší.

     Říkám si, jestli by maturita neměla být spíš možností studenta projevit celou osobnost, ne schopnost (někdy i čistě digitální) zvládnout jednu okamžitou překážku. Ptám se, jestli neklademe na už samotný termín „státní maturita“ nadměrné závaží, od kterého si slibujeme dokonalé prověření znalostí, které může být v dané chvíli ovlivněno mnoha faktory. Vzpomínám si na vlastní školní léta, kdy u maturity profesoři přimhouřili oči u těch, kteří byli za čtyři školní roky bezchybní a před maturitní tabulí podlehli nervozitě.

     Jen tak na okraj – kdysi stačil k vyhlášení témat (z češtiny a kdysi téměř monopolní ruštiny) rozhlas. Neříkám, že nebývali šťastlivci, kteří se přes strýčky a tetičky z ministerstva nedozvěděli témata mnohdy na hlavu postavených úvah a zamyšlení předem. Jenže ukažte mi, co se v této zemi kdy doopravdy utajilo.

     Mimochodem, rozhlasová varianta byla mimořádně levná…