Kdo neskuhrá, není Čech

Pozoruhodné je, že k češství se hrdě hlásíme, když Jaromír Jágr střílí vítězný gól, Martina Sáblíková projíždí děkovné kolo po získání zlaté medaile na olympiádě, případně když český režisér přiveze z Hollywoodu zlatou sošku Oscara.

Občas řeknu, mezi známými i mezi neznámými, že jsem hrdá na to, že jsem Češka. Myslím si totiž, že naše země je krásná, že naši lidé jsou šikovní a mají spoustu velmi dobrých vlastností. Nesoudím totiž svou zemi podle politických afér, úplatků, pěstíren marihuany, nebo taxikářů počítajících turistům za kilometr 99 korun. Často mám pocit, že sebeobviňování ze všeho, nehrdost na cokoli a nedostatek vlastní sebeúcty je jakýmsi českým národním masochismem, sportem populárnějším než kopaná, hokej a momentálně rychlobruslení. Vyjádřit hrdost na svůj jazyk, svou vlast, tuhle republiku se považuje za trapas, prohřešek, ne-li zločin. Nebo alespoň za hodné zákroku psychiatra.

Tvrdíme o sobě, že jsme nezkorumpovanější stát v Evropě. Kdo pozorněji sleduje zpravodajství, před časem, když jim začala krachovat ekonomika, to o sobě tvrdili do kamer někteří Řekové. Tak kdo je na tom tedy hůře (nebo lépe?) Z čeho si máme vybrat? Jsme zkorumpovanější my, nebo Řekové? Třeba bychom mohli Řeky zažalovat ve Štrasburku za to, že nám ubírají tohle prvenství. Na co bychom si pak mohli stěžovat, kdybychom na tom nebyli morálně tak špatně?

Mívám pocit, že nadávat na sebe sama a vychvalovat vše, co je odjinud, se s námi táhne ještě od komunistických časů. Tehdy to mělo své opodstatnění. Ale dnes? Potřebujeme se někomu zalíbit, že pliveme sami na sebe? Co si asi pomyslí cizinci, když pohaníme svou zemi, své výrobky, své schopnosti? Docela bych někdy ráda nahlédla do jejich mozků, co se jim v takových chvílích opravdu honí hlavou.

Mám třeba ráda Poláky. Možná pijí vodku víc, než my a než je zdrávo, možná kšeftují víc (a líp), než my, ale to jejich „ještě Polska nězgynula“, to jim závidím. Poláci jsou na sebe hrdí na všech kontinentech. My občas držíme pusu a krok jednou s Němci, podruhé s Rusy.

Ale teď, po dvaceti letech svobody, kterou jsme si vybojovali, byť ne s puškou v ruce, nedokážeme být hrdí sami na sebe? Na své schopnosti, na svou jedinečnost? Opravdu jsme tak špatní a neschopní? Ne, v téhle řadě se mi stát nechce. Nepotřebuji se podbízet a zalíbit jiným tím, že se dobrovolně budu ponižovat před druhými. Ne, ještě Česka nězgynula! Česká republika tu stále je!