Komu se nelení, co dělají Zelení? aneb Kam s ním? Neruda v 21. st.!

     Český klasik by na tom byl se svým starým slamníkem v roce 2009 stejně, jako v době, kdy psal slavný fejeton. Obyvatelé České republiky zjišťují, leckdy s údivem, leckdy s neskrývaným zděšením, že hospodaření s druhotnými surovinami se u nás (ale možná i v celém světě) v podstatě rozpadá.

     O papír, plasty a další dříve tolik vyžadované použité materiály není zájem. Jako první to pocítili školáci, kteří v mnoha školách v rámci nejrůznějších kampaní dodávali firmám doslova tuny víček od plastových láhví, které pak sloužily jako výchozí surovina v nejrůznějších průmyslových oborech. Tenhle sběr měl však i vedlejší, a to velmi významný efekt: učil děti, že použitá věc nemusí skončit ve směsném odpadkovém kontejneru a posléze na skládce, nebo v kamnech, případně někde ve škarpě, na louce, v lese. Školáci se tak již od prvních školních let učili, že použité je stejně prospěšné, jako nové a navíc to šetří naše omezené surovinové zdroje. Za peníze, byť nijak ohromné, financovaly třídy třeba výlety, návštěvy muzeí a leckdy i nejrůznější charitativní projekty u nás i v dalekých zemích.

     Firmy odebírající od nich surovinu však v posledním období řekly: STOP! Nic od vás nechceme. Především automobilový průmysl, který prý většinu suroviny odebíral, omezuje drasticky výrobu, a proto nechce ani víčka. Podobné je to se starým papírem. Tříděný je za zanedbatelnou částku a za netříděný se dokonce začíná ve sběrnách vybírat – je prý nezpracovatelný a kromě toho zájem o starý papír celosvětově klesá, stejně jako o papír jako takový.   

     A tak se ukazuje, že celá „ekologická výchova“ byla pro mnohé firmy často spíše zneužitím dětské důvěřivostí a snahou namastit si kapsu. Nevím, nevím, jak se tyto zklamané děti, až zase jednou uslyší předponu „eko“ či slovo „třídění“ budou tvářit a především, jak se budou chovat. Možná krize poslouží tomu, že přestanou soutěžit v tom, kdo donese více odpadu do školy - výsledky typu: tuna papíru na žáka a školní rok, ve mně vzbuzují víc než jen údiv - a začnou přirozeně používat tak, jako my ostatní, kontejnery na tříděný odpad. Doufám, že ty existovat nepřestanou.

     Nechci probírat otázku sběru starých krabic, novin a plastových víček z pohledu ekonomiky. I když se mi v roce 2009 zdá dosti nepochopitelné, že jsme schopni objevovat princip sestrojení neviditelného oblečení, plánovat surovinové využití Měsíce, mít mobilní telefony ne třetí, ale snad již desáté generace reagující na náš hlas, a nevědět, co si počít s ranními novinami večer a druhý den.

     Dokážeme-li investovat nesmírné prostředky do vývoje nových pohonných jednotek pro automobily, když nevíme, jak dlouho ještě vydrží zásoby ropy, je pozoruhodné, že si nedokážeme poradit se zpracováním druhotných surovin. Kam je chceme odkládat? Jsem asi naivní, ale nechce se mi věřit, že vedle všech technických zázraků 21. století si nejsme schopni poradit s tak triviální věcí. Máme nanomateriály, nanotechnologie a nemáme nápad, jak si poradit s odpadem jinak, než ho odhodit na volné místo nebo vytříděný skladovat v halách a čekat na lepší časy. Opatření jako snížení DPH na recyklované výrobky, není řešení dostatečné a hlavně není  rychlé.

     Školy dostaly loni desetitisíce nádob na tříděný odpad, ale nakonec nebudou vědět, kam s ním. Jasnou odpověď na tuto Nerudovskou otázku, nemáme. Zaráží mě, že problém není v daný okamžik prioritou ministerstva životního prostředí a strany, která má zelenou barvu v názvu. Konečně je tu skutečný problém, který by měly řešit.