Učni, řemeslo, zlato, jak se to rýmuje?

Občas kolem sebe slýchávám slova nostalgie nad tím, co bylo a není. Někdy si zastesknu se stýskajícími, ale častěji si uvědomím, že takhle to prostě v lidském životě je. Vývoj se zastavit nedá a na Staroměstském náměstí v Praze, nebo na jiných náměstích v našich městech už nebudou kašny, kam si budou lidé s nádobami přicházet pro vodu. Protože máme vodovody.

Ale trochu si sem tam zoufám, že nám jaksi potichu a během dvaceti let zmizeli učni. Kolikrát jsem už slýchala argumenty, že v řadě profesí nahradily naše zedníky, tesaře, zámečníky, soustružníky a další místa levnější Ukrajinci a Rusové a že se vlastně nic nezměnilo. Že profese nezmizely, jen je holt dělá někdo jiný.

Ono to tak docela není pravda. Jistě, nemá cenu štkát nad tím, že už nejsou dráteníci, voraři, ševci, ledaři a další řemeslníci. Však už taky nejezdí vory po řekách, máme ledničky a boty už desítky let kupujeme v obchodech a spíše řešíme dilema, jak vybírat z tak obrovského množství. Ani nemá význam vzpomínat zasněně na pseudohrdost dělnické třídy, jak ji vykresloval minulý režim.

Ale nedávno jsem si přečetla zajímavý článek o manželské dvojici, která obnovila výrobu nábytku. Po deseti letech podnikání, kdy nabízejí neběžné věci do bytů i kanceláří, si však posteskli, že – vedle podnikatelského vystřízlivění – jim schází určité naplnění jejich snažení. Chtěli by své dovednosti, svou šikovnost předávat dál. Mladším. Ale nezbývají jim síly, které věnují udržení živnosti.

Při čtení jejich vyprávění jsem si uvědomila, jak málo náš stát, a to bez ohledu na to, jsou-li u vesla modří, nebo oranžoví, málo za posledních dvacet let dbal na to, aby se nevytratila návaznost řady oborů. Nelze všechno přepočítat na makroekonomické údaje, na maximální a okamžitý zisk, co nejmenší státní dluh a další fráze. Myslím si, že některé profese, byť se mění nástroje, se kterými je vykonáváme, zůstávají. Zedníci, tesaři, už jsem se o nich zmiňovala. A hned mě napadají další a další. Už jim nestačí jen jedna širočina, už nestačí jen kladivo a pár hřebíků a lžíce na nahazování malty. Jsou jiné směsi, hodně práce lze dělat i v mrazech, to bývaly měsíce, kdy zedníci doma pletli košíky. Ale jsou práce, bez kterých se i v super moderních časech neobejdeme. Všechno za nás levně v Číně nevyrobí. Zvláště ne teď, když už ani starý papír a plastové láhve nechtějí.

Domnívám se, že vedle všech záchranných balíčků, které spíše směřují k záchraně neschopných bankéřů, vlád, jimž krachují ekonomiky a celé státy, místo pobídek, které mají spíše roztáčet další kola zbytečné spotřeby nepotřebných věcí, by naše země měla investovat do své opravdové budoucnosti. Do lidí, kteří umějí vzít za práci, jsou šikovní a bývají – už zase – vyvažováni zlatem. Elektrikáři, ale ne kladeči kabelů, instalatéři, ale ne vyměňovači celých baterií, ale schopni opravit jen kousek porouchaného vodovodu, automechanici, a ne napojovači kabelů řídících jednotek motorů na diagnostické počítače.

Myslím, že investovat peníze do výchovy učňů, ne manažerů, se vyplatí stejně, ne-li více. Protože šikovnosti je mezi našimi lidmi ještě moc a moc, ale bylo by škoda, kdyby postupně odumřela. Je hodně menších i větších podnikatelů, kteří by rádi předávali své znalosti, ale nemají dost prostředků držet si tři, čtyři roky pět, nebo dvacet učedníků, mistry, kteří by jen nedělali kšefty a melouchy, ale osm hodin denně učili jiné to, co se kdysi od svých mistrů sami naučili.

Nechtěla jsem něco řešit a vyřešit. Jen jsem toho názoru, že velkých slov o malých věcech je kolem nás hodně.